Hadždž
1.Úvod
Pouť do Mekky, arabsky nazývaná hadždž, je každoročním shromážděním muslimů z celého světa, kteří tak manifestují svou víru a oddanost Bohu. Dalo by se říci, že je to nejmasovější náboženská událost na celém světě, která je velmi výrazně vnímána i v oblastech, kde je Islám v silné menšině.
Tento rituál se udržuje již po staletí a to nezávisle na Islámu – podobná pouť se konala již v dřívějších dobách a Islám ji pouze adaptoval pro svou tradici a ideologii. S vývojem náboženství bylo sice nutno vykonat některé změny, ale ty nikterak nenarušily tradici této poutě. I dnes vykonávají věřící stejné rituály jako před mnoha staletími, byla pouze přijata různá opatření, která způsobil vysoký počet poutníků. I dnes si oblékají poutníci stejný šat, který si oblékali v šestém století, je se tu a tam objeví značková sportovní obuv a jiné doplňky, které přinesla moderní doba. Změnil se také způsob dopravy a je více dbáno o bezpečnost poutníků, ale pouť a její rituály se stále udržují ve stejné formě. Pouť do Mekky stále zůstává snem mnoha muslimů a její vykonání je pro ně nepopsatelným zážitkem, tak jako před staletími.
2.Předislámská doba
Mekka byla v době před 6. stoletím n. l. relativně bezvýznamnou oázou na Arabském poloostrově. Až po přesunu obchodu více na sever se stala významným obchodním střediskem, které ovládal obchodnický kmen Kurajš. Jeho vůdci byli zároveň správci pohanské svatyně, ve které se uctívala lokální božstva, významná jak pro Kurajšovce, tak pro okolní kmeny. K této svatyni se konala každoroční pouť, ve stanovených měsících, kdy bylo vyhlášeno příměří, které mělo poutníkům zaručit klidný průběh jejich cesty. K této pouti se pojily také významné trhy nejen v Mekce, ale také v okolních oázách, které přinášely Kurajšovcům nemalé zisky. Podpora tohoto kultu byla tedy pro ně velmi důležitá.
Svatyně v sobě uchovávala sošky božstev. Hlavním bohem byl Hubal, jehož achátová soška sídlila ve svatyni. Dalšími uctívanými bohyněmi byla al-Uzzá – bohyně kmene Qurajš, Manát, která představovala osud a také al- Lát. Tato božstva většinou představovala nebeské útvary, které byly personifikovány do podoby sošek, uctívaných v této svatyni.
3.Prorok Muhammad
Prorok Muhammad učinil od počátku ze svatyně v Mekce součást svého náboženství. Kult s ní spojený byl v té době zřejmě tak silný, že nebylo možno ho opominout, nebo na něj nějakým způsobem útočit a pokusit se ho odstranit.
V islámské tradici, kterou potvrzuje i Korán, byla Kacba vystavěna na boží příkaz prorokem Ibrahimem a jeho synem Isma´ílem. Měla sloužit ke shromažďování věřících a k uctívání Boha prostřednictvím poutí. Tato muslimská pouť se v mnohém nelišila od pouti pohanské, pouze postupně eliminovala pohanské bůžky jako předmět uctívání. Vztah k těmto postavám byl od počátku velmi problematický. Jejich odmítnutí znamenalo pro Muhammada velkou hrozbu ze strany kmene Kurajš, který se novým náboženstvím cítil zřejmě právem ohrožen. Jejich přijetí by bylo ale popřením jedinosti Boha, což Muhammad nejprve obešel tím, že z nich udělal jakési nižší posvátné bytosti, ale později tuto teorii tvrdě odmítl a pohanské bohy zcela vymýtil.
Po odchodu do Medíny Muhammad stále tradici pouti do Mekky udržoval v povědomí svých věřících, ačkoli šance na získání Mekkánců pro novou víru nebyla v té době příliš velká. Když se jeho obec rozrostla a získala i několik vojenských úspěchů, rozhodl se Muhammad, že uvede teorii v praxi a roku 628 se rozhodl vykonat tzv. malou pouť. Nebylo mu to ale umožněno, Mekkánci ale ustoupili a přislíbili muslimům účast na pouti v příštím roce. O další rok později Mekka kapitulovala a podřídila se Muhammadovi a tak se Kacba dostala do rukou muslimů a pohanští bohové z ní byli definitivně vyneseni samotným Prorokem. Roku 632 Muhammad vykonal i tzv. velkou pouť, kterou sám řídil. Tím stanovil, jak bude pouť v dalších staletích probíhat, které obřady se stanou tradicí a které budou vynechány, a pouť se v této podobě udržuje dodnes.
4. Hadždž v Koránu
Po pouti do Mekky je v Koránu pojmenována jedna ze súr a tato pouť je zmíněna na několika různých místech v Koránu. Zde je vysvětleno její vybudování, popsány některé úkony, které jsou během pouti vykonávány a také různé předpisy, které je potřeba během pouti dodržovat.
Súra 3 obsahuje dva verše týkající se přímo pouti do Mekky. Ve verši devadesátém stojí, že Kacba se stala prvním chrámem, což zřejmě zakládá lidovou tradici, že prvním stavitelem této svatyně byl Adam. Verš 91 obsahuje přímý příkaz vykonání pouti, pokud je muslim schopen tuto pouť vykonat.
Súra 22 zmiňuje pouť ve verších 27 a 29. Verš 27 vyzývá k očištění svatyně od model, a je zde také zmíněno obcházení, tedy obcházení Kacby, které je jedním z rituálu hadždže. Ve 29. verši se hovoří o „zanedbávání“, což stanovuje zákaz pro poutníky, kteří jsou ve stavu ihrámu – rituálního posvěcení a čistoty. Těm je zakázáno se holit, stříhat si vlasy, používat parfémy a všeobecně pečovat o svůj zevnějšek.
Nejvíce se o pouti hovoří v súře dvě. Verš 94 řadí běh z vrcholku Arafát mezi povinné prvky poutě. Ve verši 119 je vyjádřena příslušnost svatyně v Mekce k Islámu a je zde jasně řečeno, že se má Kacba stát svatostánkem muslimů, nikoli vyznavačů pohanských kultů. Verš 121 zmiňuje Ibrahima a Isma´íla jako stavitele této svatyně. Verš 139 obsahuje pokyn ke změně směru modliteb směrem ke svatyni v Mekce, což je ještě podpořeno veršem 136, který vysvětluje, že tato změna je božím záměrem a Bůh může činit cokoli, aniž by to musel lidem nějakým způsobem vysvětlovat. Verš 153 podporuje začlenění pohanského rituálu do nové islámské koncepce potvrzením posvátnosti as-Safá a al-Marwá, které byly součástí pohanského poutního rituálu. Ve verši 192 jsou stanovena některá pravidla týkající se obětí, konaných na závěr pouti. Zde je poskytnuta úleva těm, kteří obětovat nemohou a je jim umožněno se místo obětování postit. Těm, kteří pouť nemohou vykonat, je zde doporučeno vykonat oběť, a to v takovém množství, jaké si mohou dovolit.
5.Pravidla a pokyny pro hadždž
K vykonání pouti do Mekky je nutno splnit některé požadavky. Osoba, která projeví přání pouť vykonat, musí splňovat čtyři základní pravidla: musí být dospělá, svéprávná, zdravotně v pořádku a také dostatečně majetná. Osoby, které alespoň jedno pravidlo nesplňují, nejsou povinny pouť vykonat, ale není jim to také zapovězeno. Nezletilí nebo postižení se mohou pouti účastnit s doprovodem. Nemajetní měli v minulosti možnost vykonat pouť tak, že si vydělávali cestou, což jejich přesun dost zpomalilo, a dnes mají možnost využít různých půjček a sociálních programů, které jsou pro tuto příležitost poskytovány.
Pro ženy je stanoveno ještě několik dalších pravidel, které je nutno splnit. Cestovat mohou pouze v doprovodu manžela nebo mužského příbuzného. Samostatně se mohou na pouť vypravit až když dospějí do stadia přechodu, kdy jsou pro ně pravidla všeobecně méně přísná.
Pouť je také možno vykonat v zastoupení, což znamená, že muslim na své náklady vypraví na pouť svého příbuzného nebo jinou osobu. Toto lze vykonat i prostřednictvím závěti a dědic je povinen toto rozhodnutí akceptovat.
Muslim, který se chystá vypravit na pouť, musí být také schopen zajistit svou rodinu na dobu, kdy bude mimo domov. Toto nařízení v současnosti pozbývá své důležitosti, protože vykonání pouti je dnes záležitostí několika dnů. V minulosti však odjížděli i na několik let a jejich návrat nebyl vůbec jistou věcí, proto bylo zajištění rodiny prvořadou záležitostí.
Muslim, vykonávající pouť, si také musí opatřit stanovený oděv, který se skládá ze dvou kusů nesešité bílé látky. Ten si na sebe obléká v posvátné oblasti Mekky a Mediny a s jeho oblečením vstupuje sám do stavu zasvěcení. V něm je povinen dodržovat pravidlo „zanedbávání“, o kterém již byla řeč. Musí se také zdržet sexuálního styku, násilí a všeobecně činností, které jsou nějakým způsobem pokládány za špatné. Poutní šat slouží muslimům také jako rubáš. Ženám je doporučeno obléci si bílé šaty, které ale nesmí zakrývat obličej, nebo takový oděv, který je v jejich zemi tradiční. Poutníci by měli být bosí, ale je jim dovoleno nosit také sandály. Před horkem se mohou chránit slunečníky, protože mužům je zakázáno mít pokrývku hlavy.
Dalším pravidlem je organisace poutníků do skupin podle jejich původu. Dříve byli poutníci zařazeni již během cesty podle toho, s jakou karavanou se na cestu vydali. Dnes jsou rozřazeni podle národností nebo mateřského jazyka. V Mekce jednotlivé skupiny přebírají profesionální průvodci, kteří se o ně během pobytu starají a během pouti jim pomáhají s jejím vykonáním. Jsou zde proto, aby byly všechny rituály vykonávány ve správném pořadí a správným stylem. Dříve stačilo, aby tito průvodci vykonali pouť již dříve a znali její postup. Dnes je od nich požadováno odborné vzdělání a jsou na ně kladeny všeobecně větší nároky.
6. Malá pouť
Malá pouť, zvaná cumra, měla mnohem větší význam v předislámské době. rituály v ní obsažené se konají pouze v Mekce a vynechávají se tedy poutní rituály v přilehlých oblastech. Tato pouť není povinná, ale je to velmi bohulibý čin. Pro poutníky platí přibližně stejná pravidla, jako pro ty, kteří konají pouť velkou. Pokud chtějí tuto malou pouť vykonat, musí také obléci poutní šat a vstoupit do stavu zasvěcení se všemi jeho omezeními. Jedinou vyjímkou je to, že tuto pouť je možno vykonat v jakoukoli roční dobu, termín stanovený pro pouť velkou se jí netýká. Je ovšem možné je spojit dohromady, což se také běžně praktikuje.
Rituály této poutě jsou dva. První z nich je obcházení Kacby - tawáf, které se sedmkrát opakuje. Kacba je ústředním místem celé pouti. Je to kamenný kvádr o rozměrech 15x12x10 m na mramorovém podstavci, který stojí na nádvoří Velké mešity. Ve výši 1,5 m je v ní zabudován tzv. Černý kámen, který je pravděpodobně úlomkem meteoritu. Zvenčí je pokryta černou sametovou látkou se zlatými výšivkami, která se každoročně mění a stará pokrývka je rozprodána poutníkům jako suvenýr. Uvnitř je ozdobena kaligrafií. Při obcházení se poutníci snaží dotknout jejích stěn a také černého kamene. Druhým rituálem je běh - sacj - mezi pahorky as-Safá a al-Marwá, který se také sedmkrát opakuje. Ten symbolizuje běh Hagar, která v poušti v okolí Mekky hledala vodu pro svého syna Isma´íla. S tímto rituálem je spojen i pramen Zamzam, který prý nechal Bůh vytrysknout na pomoc zoufalé matce. Z toho si poutníci nabírají vodu, která prý má zázračné účinky. Oba tyto prvky malé pouti jsou začleněny také do pouti velké a většina poutníků je vykonává návazně na sebe.
7. Velká pouť
Velká pouť se koná ve stanovené době v měsíci Dhú ´l-Hidždža, mezi jeho osmým a desátým dnem. Pořadí jejích rituálů a způsob jejich vykonání stanovil sám Prorok, který tuto pouť osobně vedl roku 632.
Poutníci se většinou shromáždí 7. den měsíce Dhú ´l-Hidždža v Mekce, kde se ve Velké mešitě koná společná modlitba. Další den se koná první rituál. Poutníci se přesunou do údolí Míná, které je položeno na východ od Mekky. Zde se většinou modlí a meditují.
Devátý den poutního měsíce poutníci odcházejí na planinu Arafát, kde se koná rituál zvaný wuqúf neboli stání. Tato část pouti zřejmě nejvíce působí na emoce poutníků, kteří na této planině stojí s tváří obrácenou k nebi. Tato meditace jim má připomenout jejich hříchy a den posledního soudu, kde se tyto hříchy projeví. Zde, kde cítí nejsilněji své spojení s Bohem, ho také prosí o odpuštění. Lidová tradice říká, že Prorok požádal Boha o odpuštění hříchů pro ty, kteří na této planině stojí a bylo mu prý také vyhověno.[1] Večer poutníci pokračují do oblasti Muzdalifa, kde se opět modlí a sbírají zde kamínky, které budou potřebovat při dalším rituálu.
Ten se koná další den v údolí Míná. Zde poutníci házejí nasbírané kamínky na tři sloupy, které zde stojí. Tento rituál představuje příběh Abrahama, který kamením zaháněl ďábla, který se ho pokoušel přimět, aby odmítl Bohu obětovat svého jediného syna Isma´íla. Jeho napodobením se poutníci odříkají hříchu a všeho zlého. Po tomto rituálu se také koná obětování, které je jedním z nejvýraznějších prvků celé pouti. Obětovaným zvířetem je nejčastěji ovce nebo koza, ale je možno obětovat jakékoli čisté zvíře. Jedno zvíře je zakoupeno více poutníky, není nařízeno, aby každý obětoval své vlastní zvíře. Se současným počtem poutníků by to zřejmě ani nebylo možné provést. Obětované zvíře má připomenout to, že Abraham byl připraven Bohu obětovat svého jediného syna. V Islámu není obětované zvíře věnováno Bohu, ten přijímá oběť symbolicky. Maso těchto zvířat je rozdáno chudým, a tento čin má muslimům připomenout boží milosrdenství a to, že by měli myslet i na ty, kteří nejsou tak majetní.
Tímto obětováním končí velká pouť a poutníci mohou vystoupit z ihrámu – stavu zasvěcení. Muži si většinou symbolicky oholí vlasy a vousy, které si po celou dobu pouti nesmí stříhat. Ženy si mohou symbolicky odstřihnout loknu na znamení tohoto okamžiku. Pak je zvykem slavit Svátek oběti, kdy se konají hostiny a konzumuje se maso obětních zvířat. Ten spolu s poutníky slaví muslimové po celém světě.
Po dokončení pouti někteří poutníci ještě vykonávají cumru nebo některé jednotlivé rituály. Mohou také navštívit další posvátná místa, především v Medíně, kde se nachází Prorokův hrob.
8. Moderní doba a hadždž
Až do poloviny 20. století probíhala pouť přibližně stejně, jako v šestém století. Počet přicházejících poutníků se pohyboval v řádech tisíců až desetitisíců a způsob jejich dopravy byl také na primitivní úrovni. Tradičním způsobem, jak se dostat na pouť, byly karavany, které se každoročně vypravovaly z různých směrů. Ty nejdůležitější putovaly z Káhiry, kde se shromáždili poutníci z celé Afriky a také z Damašku, která přepravovala poutníky ze Sýrie a dnešního Turecka. Poutníci byli v Mekce shromažďováni ve stanovém táboře, který má však dnes podobu velkoměsta. Mnozí současní poutníci se však nezdráhají využít komfortu mekkánských hotelů. Stany jsou ale také komfortní a v současnosti také ohnivzdorné a klimatizované
Od doby po druhé světové válce se ale situace začíná měnit. Do roku 1950 se počet poutníků pohyboval pod sto tisíc. V roce 1983 již ale přesáhl jeden milion a v současnosti jich každoročně přijíždí přes dva miliony[2].
Tento trend si vyžádal podstatné organizační změny, které ovšem nikterak zásadně neovlivnily samotný rituál pouti. Počet poutníků musel být nutně omezen, proto bylo přijato rozhodnutí o kvótách, které stanovují počet poutníků z každé země. Ty jsou vypočítány v závislosti na povoleném počtu poutníků a počtu obyvatel v dané zemi. Saudská Arábie je v tomto systému zvýhodněna, protože její občané tvoří kolem 40% z celkového počtu poutníků. Do oblasti nemá přístup žádný nemuslim a poutníci jsou vybaveni speciálním vízem, které je k vykonání pouti opravňuje.
Pro přijetí tak obrovského počtu osob v tak krátké době byl vybudován letištní terminál v Jiddě, který je v provozu pouze šest týdnů ročně. Protože většina poutníků se přepravuje letecky, je na toto letiště kladen obrovský tlak – musí být připraveno postarat se až o 80. 000 poutníků najednou[3]. Ti jsou zde rozřazeni do skupin, které jsou označeny a odvedeny průvodcem do autobusů, které je převážejí do Mekky, kde se ubytují.
Během pouti jsou na důležitých místech k disposici lékaři a záchranná služba, myšleno je také na děti, které se často ztratí svým rodičům, ale i dospělé, kteří se oddělili od své skupiny. Existují zde sběrná místa, kde je o tyto osoby postaráno. Kvůli horku a zákazu nošení pokrývek hlavy jsou na mnoha místech přístřešky a stany, které poutníky chrání před sluncem. Byl také zdokonalen vodovodní systém, který pokrývá spotřebu poutníků, kterým dříve musel stačit pramen Zamzam. Jednou z vymožeností moderní doby je také továrna na výrobu chlazené vody a ledu, ze které jsou vysílány cisterny do míst pouti.
Se zvýšeným počtem poutníků se také objevil problém obětního svátku. Počet zabité zvěře se začal enormně zvyšovat, takže bylo třeba vybudovat obrovská jatka, kde je zvěř porážena a porcována a obrovské množství masa, které se nespotřebuje je zmraženo a letecky dopravováno do jiných oblastí k další spotřebě.
Posledním novodobým prvkem je také zvýšená opatrnost, která má zajistit bezpečí poutníků během vykonávání pouti, která se ještě zostřila poté, co dav ušlapal několik osob. Proto jsou v celém městě rozmístěny stovky kamer, které umožňují situaci sledovat a včas zasáhnout.
9. Závěr
Pouť do Mekky je jednou z pěti hlavních povinností muslimů, kteří v současnosti tvoří přibližně pětinu světové populace. Pouze minimálnímu počtu z nich se skutečně poštěstí tuto povinnost splnit a do Mekky se vypravit.
Rituály této pouti jsou po staletí stejné, i když vnější forma pouti se v současnosti výrazně změnila. Stále je vykonávána v termínu, který je stanoven v Koránu, a to mezi 8. a 10. dnem měsíce Dhú ´l-Hidždža. Poutníci musí dodržovat přesně stanovená pravidla, která určují jejich oděv, vzhled, chování i vykonávání poutě samotné.
Pouť se skládá z několika závazných rituálů, které mají svůj symbolický význam. Většinou připomínají život stavitele Kacby Ibrahima a jeho rodinu, která je s tímto místem tradičně spjata. Některé pak připomínají poutníkům jejich vztah k Bohu a jeho moc nad jejich životy. Pouť se počíná meditací a modlitbami, které vyústí v obřadu stání, který poutníky upomíná na Poslední soud. Pak následuje kamenování, kterým od sebe muslimové odvrhují zlo a oběť, která připomíná jejich oddanost Bohu. To vše je ještě doplněno obcházením svatyně a rituálním během, který připomíná událost ze života Hagar, Abrahamovy ženy.
Po celou dobu, kdy je pouť vykonávána, jsou poutníci ve stavu zasvěcení, zvaném ihrám, které vyžaduje dodržování různých pravidel, která jim zakazují sex, násilí a zvýšenou péči o vlastní tělo.
V posledních letech se dramaticky zvýšil počet příchozích poutníků, což způsobilo zavedení nových postupů a opatření v průběhu poutního měsíce. Změnil se systém dopravy, byl omezen počet poutníků, kteří smějí pouť vykonat, ale rituál hadždže zůstává po staletí stejný a stejný zůstane i nadále.
[1] Převzato z článku „Hajj Through History“ na internetové stránce www.ummah.net
[2] Čísla jsou převzata z článku „Hajj Through History“ na internetové stránce www.ummah.net
[3] Použit údaj z článku „Abdul Aziz Airport“ na internetové stránce www.islamicity.com