Hnutí Hizbulláh
Hnutí Hizbulláh
Politická situace ší´itů před vznikem hnutí Hizbulláh
Ší´itská komunita je jednou z náboženských komunit, které se nacházejí na území Libanonu. Jejich počet byl za francouzské mandátní správy stanoven na sedmnáct.[1] Národním paktem z roku 1943 bylo ustanoveno, že nejvyšší státní funkce se rozdělí mezi největší náboženské komunity. Křesťanským maronitům připadl úřad prezidenta, sunnitům úřad předsedy vlády a ší´ité získali úřad předsedy parlamentu. Od té doby se však demografická situace značně změnila. Především mezi ší´itským obyvatelstvem docházelo k rychlému nárůstu populace.[2] Tato situace však nebyla reflektována zvýšením politického či ekonomického zastoupení ší´itů na chodu země.
To souviselo i s vysokým stupněm negramotnosti, chudoby a zaostalosti v rámci komunity. Ší´ité většinou zastávali profese v zemědělství či řemeslu. V souvislosti s demografickým nárustem dochází i k urbanizační vlně a ší´itské obyvatelstvo opouští zemědělské periferie na jihu země a přesouvá se do Bejrútu, kde tak vznikají další chudinská předměstí.
K postupné politizaci ší´itské komunity dochází až v 60. letech, kdy mezi ší´ity získávají na oblibě především nejrůznější sekulární levicová hnutí. Ale i v oblasti náboženské dochází k „politickému kvasu“. Za nejdůležitější osobnost v této oblasti je považován Músá as-Sadr, který se díky své snaze o aktivizaci ší´itů stal respektovaným vůdcem této komunity. V roce 1974 založil Hnutí vyděděných (Harakat al-mahrúmín), které mělo sloužit k mobilizace ší´itů a jeho mottem byla historická paralela s aktivismem Husajna, který stavěl do protikladu s pasivitou Hasana. Músa as-Sadrovi se tak úspěšně podařilo vytvořit náboženskou alternativu levicovým politickým hnutím.
Po vypuknutí občanské války v roce 1975 přispěl Músá k ustanovení vojenského křídla hnutí, nazvaného Amal,[3] které se postupně stalo důležitou složkou politického života komunity. Když v roce 1978 Músá záhadně zmizel, nahradil ho ve vedení Amalu spíše sekulárně orientovaný Nabíh Berrí, který přeměnil hnutí na sekulární politicko-vojenský útvar.
Další významnou postavou ší´itské komunity byl Muhammad Husajn Fadlulláh[4], jehož autorita ještě více vzrostla po Sadrově záhadném zmizení. Fadlulláh stejně jako Sadr vyzíval k aktivnímu ší´itskému islámu Husajna a hlásal spojení víry s aktivní sociální a politickou účastí.
Historie a ideologie hnutí
Hnutí Hizbulláh je ší´itskou organizací, jejíž vznik se datuje do roku 1982, tedy do politicky nejistého období, ve kterém se nacházela ší´itská komunita v Libanonu a které poskytovalo volný prostor pro vznik nového hnutí.
Tento stav byl zapříčiněn hned několika faktory:
1) Země byla již od roku 1975 uprostřed občanského konfliktu, který velmi těžce postihl právě chudou ší´itskou populaci.
2) Ší´itské obyvatelstvo teprve nedávno přišlo o svého prvního vůdce Músu as-Sadra.
3) Hnutí Amal se právě ocitlo v krizi kvůli angažovanosti jejího nového vůdce Nabíha Berrího v rámci Výboru národní spásy.[5] Účast ve výboru, ve kterém zasedal i vůdce falangistů Bašír Džumajil byla mnohými radikálnějšími a nábožensky založenými členy Amalu a i ší´itskou populací považována za zradu principů Músy as-Sadra. To byl důvod odchodu velkého množství členů z hnutí.
4) Na území Libanonu již několik let beztrestně operovaly jednotky OOP.
5) V červnu 1982 podnikl Izrael invazi do Libanonu v rámci operace „Mír v Galileji“, jehož cílem bylo vypudit jednotky OOP ze země. Právě vyhnání OOP z Libanonu poskytlo prostor pro zformování ší´itského Hnutí islámského odporu (Harakat al-muqáwama al-islámíja).
6) Ihned po izraelské invazi bylo do země vysláno okolo 1500 příslušníků Iránských revolučních gard (Pasdarán).
K samotnému vzniku hnutí Hizbulláh došlo v Baalbeku, kde se za asistence příslušníku Pasdarán spojili odpadlíci z Amalu s dalšími odbojovými skupinami a vznikl tzv. Výbor devíti – první poradní sbor nové organizace.[6] Další menší odbojové skupiny byly Hizbulláhem postupně zcela pohlceny. Gardisté hnutí vštípili ideové, organizační a taktické zásady boje.
Ze začátku ještě nelze mluvit o pevné organizaci, spíše jen o struktuře, která zastřešovala a koordinovala činnost odbojových skupin[7] zastoupených ve struktuře.
Hned od počátku bylo hnutí silně provázáno s Íránem, jehož ideologii islámského státu sdílelo. Írán se také záhy stal největším sponzorem, který Hizbulláhu dodnes umožňuje financovat jeho rozsáhlé aktivity. Tehdejší politická realita, ve které ší´itská reprezentace téměř neexistovala, tuto snahu o vytvoření islámského státu v jejich očích ospravedlňovala. V počátcích své existence proto Hizbulláh neuznával legitimitu libanonského politického systému a hnutí se na něm odmítalo podílet.
Druhým jeho zásadním cílem bylo vytlačení Izraele z libanonského území. Tento cíl pak našel podporu u Sýrie a hnutí Hizbulláh tak našlo svého druhého největšího ochránce, tentokrát spíše v rovině politické než materiální. Sýrie si od Hizbulláhu slibovala především to, že vytvoří protiváhu Izraele v jižním Libanonu. To by z něho učinilo velmi efektivní zbraň v rukou Sýrie, jejímž zájmem bylo znovuzískání Golanských výšin a také silné pozice na libanonském území. V současnosti Sýrie využívá Hizbulláh nejen jako zbraň proti Izraeli, ale také jako svého „agenta“ uvnitř Libanonu, jehož prostřednictvím může zasahovat do libanonské politiky.
Po ukončení libanonské občanské války získala hlavní slovo v utváření poválečného systému právě Sýrie, která od Hizbulláhu očekávala, že se na něm bude aktivně podílet. To se ale neslučovalo s doktrínou islámského státu a Hizbulláh z počátku novému uspořádání po Tá´ifské dohodě z roku 1989 vzdoroval, protože bylo pro ší´itskou populaci nevýhodné. Vzhledem k tomu, že Sýrie jako jejich největší patron jasně dala najevo svůj postoj, muselo se hnutí podřídit. Idea islámského státu, která nenacházela podporu ani u obyvatelstva, byla tedy odsunuta do pozadí. Hizbulláh se jí ale nevzdal. Pouze uznal, že v současném stavu ji nelze nenásilně provést a tak se její naplnění odsunulo „na neurčito“. Tímto se také hnutí podařilo neztratit podporu svého hlavního sponzora - Íránu.
Vedoucí představitelé Hizbulláhu se brzy projevili jako pragmatici a hnutí muselo vzhledem ke změnám, které v libanonské společnosti proběhly, své cíle zrevidovat. Pak už Hizbulláhu nebránilo nic v tom, aby se zúčastnil parlamentních voleb a zahájil svou transformaci z vojenského hnutí na regulérní politickou stranu. Jejich odbojová činnost proti izraelské okupaci jim zajišťovala dostatečnou popularitu i mezi obyvatelstvem jiného vyznání a podporu ší´itské populace získali i rozsáhlou sociální činností.
Další změna následovala v roce 2000, kdy se po osmnáctileté okupaci Izrael stáhl z libanonského území. Toto období bylo pro hnutí Hizbulláh zcela klíčové. Stažením izraelské armády byl naplněn druhý hlavní cíl jeho existence, která byla nyní ohrožena. Z tohoto důvodu trvá až křečovitě na vrácení oblasti farem Šibá´a, které jsou sporným územím mezi Izraelem, Sýrií a Libanonem. Tímto bojem o několik čtverečních kilometrů tak zůstává Hizbulláh stále alespoň formálně bojovníkem proti okupaci. V tomto období se také ještě více zesiluje jeho orientace na politiku a přerod na politickou stranu. Ozbrojený odpor se nyní přenáší z libanonské půdy na území Palestiny, jejíž osvobození je novým cílem Hizbulláhu.
V této souvislosti je třeba zmínit libanonsko-izraelský konflikt, který se odehrál letos v létě a trval od 12. července do 14. srpna. Na jeho počátku stálo usmrcení tří a únos dvou izraelských vojáků a raketové odstřelování severního Izraele Hizbulláhem. Hnutí obnovení útoků odůvodnilo solidaritou s Palestinci a s jejich požadavky souvisejícími s vojenskou operací v Gaze – hlavně s propuštěním řady vezněných Palestinců v izraelských věznicích. Následně Izrael zahájil operaci „Spravedlivá odplata“. 11. srpna byla vydána rezoluce OSN č. 1071 vyzívající k zastavení palby. Ta byla zastavena o tři dny později.
Organizační struktura
Ačkoli Hizbulláh vznikl původně z mnoha různých organizací a jednotlivců, velmi rychle byla vytvořena struktura, která tuto „směs“ uvedla do chodu. V čele hnutí stojí takzvaný Poradní výbor (Madžlis aš-šúrá), v němž zasedají vedoucí činitelé hnutí z řad duchovních, politiků i vojáků. Vedoucí osobností je ale generální tajemník, kterým je v současnosti Hasan Nasralláh.[8] Jim pak podléhají další dílčí výbory, které mají na starosti jednotlivé složky činnosti - ozbrojené jednotky, politbyro, sociální program a další.[9]
Kromě samotného Hizbulláhu se k hnutí hlásí i další přidružené organizace, které se projevují hlavně ve sféře ozbrojených útoků. Většina těchto organizací je utajená a o jejich aktivitách se mnoho neví. Bývají ale asociovány s Hizbulláhem právě kvůli společné ší´itské základně a také finanční i materiální pomoci, kterou od hnutí získávají. K většině útoků, ze kterých je Hizbulláh obviňován, se přihlásila některá z těchto skupin a samo hnutí svou účast na nich popírá.
Hizbulláh si vybudoval operační základny v údolí Biká´, na jižních předměstích Bejrútu a v jižním Libanonu. Hlavní centrum vzniklo v Baalbeku.
Aktivity vojenského hnutí
Rozhodnutí Izraele k napadení jižního Libanonu následovalo po dlouhém období, kdy tuto část země fakticky ovládala OOP. Ta odtud podnikala útoky na izraelské území i další frakce, zapojené do občanské války. Izrael překročil hranici v červnu roku 1982 a to okamžitě vyvolalo vlnu protestů. Následkem toho byl i vznik Hizbulláhu, který se brzy obrátil proti okupantům a všem, kteří jim podle jejich mínění pomáhali.
Během občanské války používal Hizbulláh nekonvenční prostředky boje – sebevražedné útoky a únosy rukojmích; především izraelských vojáků a západních cizinců přítomných v Libanonu. Bylo provedeno mnoho útoků a sebevražedných atentátů na izraelské a zahraniční cíle jak na území Libanonu tak na území Izraele.Ty nejzásadnější a nejkrvavější útoky byly zorganizovány v dubnu roku 1983, kdy sebevražedný útočník narazil s vozem do budovy americké ambasády v Bejrútu, a v listopadu 1983, kdy se terčem útoku stala kasárna amerických a francouzských jednotek v Bejrútu. Jejich výsledkem byly stovky mrtvých.[10] K oběma sebevražedným útokům se přihlásila organizace Islámský džihád. Tyto útoky a únosy lidí pak zcela zásadně ovlivnily nahlížení západu na hnutí a jeho aktivity, přestože Hizbulláh účast na nich odmítal.[11] I když po roce 1989 útoky i únosy zahraničních osob ustaly, hnutí už se nálepky „teroristická organizace“ nezbavilo a Hizbulláh nadále podporuje jiná radikální hnutí, která tyto akce organizují.
S ukončením občanské války nedošlo k odzbrojení hnutí, tak jak to požadovala Tá´ifská dohoda. Libanonská vláda tento krok ospravedlňovala tím, že Hizbulláh bojuje proti izraelské okupaci na jihu Libanonu.[12] V následujících letech tak docházelo ke střetům izraelské armády a Hizbulláhu. Eskalace útoků měla za následek izraelskou operaci „Zodpovědnost“, která proběhla v červenci 1993 a „Hrozny hněvu“ z dubna 1996.
Izrael okupoval jižní Libanon osmnáct let a hlavní silou, která ho držela v těchto mezích, byl právě Hizbulláh. Oficiální armáda byla rozložena a jednotlivé milice bojovaly proti sobě navzájem, takže v zemi nebyla jiná entita, která by toho byla schopna. I někteří izraelští analytici a vojenští specialisté uznávají, že Izrael nebyl v této válce tak nevinným a ohroženým, jak se stavěl před mezinárodní veřejností. Cíleně se snažil ochromit libanonskou infrastrukturu a pod různými záminkami útočil i na civilní objekty. Mnoho obyvatel ší´itského jihu bylo nuceno i několikrát opustit svá obydlí ve velmi krátkém čase a bez jistoty, že svůj majetek znovu naleznou neporušený. Ačkoli prvotním cílem okupace byla ochrana izraelských civilistů na severu země, statistické údaje ukazují, že Hizbulláh tyto civilisty ohrozil minimálně, zatímco na libanonské straně byly ztráty vysoké i díky takovým akcím, jako například známy masakr v uprchlickém táboře v Qáná, kde ani jednotky OSN nedokázaly zabránit smrti více jak 100 uprchlíků.[13] Nejkontroverznější operace „Hrozny hněvu“ a její neúspěch pak postupně vyústil ve stažení Izraele z Libanonu v květnu roku 2000.
Politická strana
Jako politická strana zahájil Hizbulláh svou činnost v roce 1991 a o rok později už získal celkem 12 křesel v parlamentních volbách.[14] Tradiční podporu má v hustě obydlených ší´itských oblastech, převážně v jižním Bejrútu a na východě země.[15] V jižních oblastech pak vede souboj o voliče se stranou Amal, která zde byla tradičně silnější, ale Hizbulláh její náskok velice rychle snížil.
Jeho přeměnu v politickou stranu můžeme vysledovat například i ve vztazích k ostatním komunitám. Ačkoli v průběhu občanské války bylo hnutí nesmlouvavým protivníkem křesťanské vlády, v současné době kandidáti Hizbulláhu neváhají figurovat na jedné kandidátce s maronitskými politiky, pokud jim to může ve volebním boji prospět, což platí i naopak. Jako politická strana se také snaží setřást ze sebe „nálepku“ militantů a teroristů a často sami iniciují mezikonfesionální dialogy a podporují rozsáhlou humanitární a sociální činnost. Jediným tabu je pro ně komunikace se členy bývalé Jiholibanonské armády (SLA), která byla za občanské války podporována Izraelem. O nich se vždy vyjadřují jako o kolaborantech a mnohem přijatelnější pro ně je dialog s Izraelem samotným, i když se o něm vyjadřují v duchu hesla „poznej svého nepřítele“.
V posledních parlamentních volbách v loňském roce získalo sdružení Hizbulláhu, Amalu a nezávislých kandidátů 35 křesel v parlamentu, z toho 14 přímo Hizbulláh.[16] Ve vládě hnutí obsadilo ministerstvo energií (Muhammad Fnaíš)[17] a také ministerstvo práce (Trad Hamádí),[18] v polovině tohoto měsíce ale ministr práce odstoupil ze své funkce. Hnutí jevilo zájem i o ministerstvo zahraničí, ke zděšení některých západních států, zejména USA. Tento post ale nakonec obsadil Fawzí Salúk, ší´itský politik, který je údajně s Hizbulláhem spojován, což je ale pouhá spekulace.
Svůj volební program Hizbulláh opírá především o síť sociálních a humanitárních služeb, kterou provozuje. Zlepšení stavu zdravotnictví, sociálních služeb a školství jsou hlavní body jejich programu. Jejich sociální program jim zajišťuje stálou voličskou základnu v ší´itských regionech, zejména při komunálních volbách. Silnou podporu si také získávají díky své pozici „osvoboditele“ země a díky tomu, že jsou jediným hnutím, které je schopné relativně efektivně odporovat Izraeli. To jim získává sympatie nejen u ší´itské populace, ale i mezi ostatními náboženskými komunitami, zvláště v dobách krizí a ozbrojených konfliktů.
Čím více se hnutí opíralo o svou politickou složku, tím méně se projevovaly jeho militantní tendence. Je zajímavé si všimnout, že většina teroristických útoků, které jsou hnutí připisovány, (a to svou účast na nich popírá) se odehrála v dobách, kdy hnutí nemělo žádné politické ambice. Po vzniku politické strany se únosy a útoky zmírnily a hnutí se nyní omezuje jen na podporu jiných ozbrojených skupin, a to často spíše v rétorické rovině. Podstatnou vyjímkou jsou pochopitelně události z letošního léta a únos izraelských vojáků, který rozpoutal nový konflikt mezi Libanonem a Izraelem.
Sociální a humanitární aktivity
Významnou složkou aktivit tohoto hnutí je rozsáhlá sociální činnost, která je primárně určena ší´itskému obyvatelstvu a nahrazuje služby, které by tradičně měl poskytovat stát. Tím spíš, že sociální podmínky v ší´itských oblastech bývají často horší než v ostatních regionech. Hizbulláh tak zajišťuje různé služby od odvozu odpadků a dodávek pitné vody až po půjčky a zdravotní služby. Sociální odbor Hizbulláhu zastřešuje několik různě zaměřených humanitárních organizací.
Imdád
Organizace Imdád byla založena roku 1987 [19] a slouží jako poskytovatel především sociálních služeb. Hlavními oblastmi jejího působení je zdravotnictví a vzdělávání a také rozvojové aktivity. Kromě lékařských ambulancí, pomoci hendikepovaným, sirotkům a zakládání škol také organizuje programy, které umožňují neúplným rodinám, postiženým nebo lidem bez příjmu zajistit si živobytí. Organizuje vzdělávací kurzy, poskytuje bezúročné půjčky jako základní kapitál pro drobné podnikání a jednorázové donace pro akutní potřebu svých klientů. Pro děti založila a podporuje několik škol různých stupňů, organizuje sportovní aktivity, tábory, rekreační a rehabilitační programy a další.
Džihád al-Biná´a
Organizace Džihád al-Biná´a je zaměřena na rekonstrukci infrastruktury (kanalizace, vedení pitné vody) i domů v oblastech poničených válkou. Tato myšlenka vznikla původně v Íránu po revoluci,[20] v Libanonu byla uvedena do praxe v roce 1988.[21] Organizace pomáhá i s výstavbou nových škol a nemocnic, které jsou pak vedeny jinými charitativními organizacemi. Její zásluhou se mnoho rodin mohlo po občanské válce a stažení Izraele znovu vrátit na jih. Činnost ogranizace byla intenzivní i letošní léto, kdy byl Libanon napaden Izraelem. Počet domů a bytových jednotek, které byly po konfliktu opraveny, se pohybuje v desítkách tisíc.[22] Odhaduje se, že se v organizaci angažuje kolem dvou tisíc odborníků a také řada dobrovolníků.
Islámská zdravotní organizace
Hizbulláh se specializuje také na oblast zdravotnictví. Provozuje přes desítku nemocnic a klinik po celé zemi,[23] poskytuje vysoce kvalitní a relativně levné zdravotní služby, preventivní programy a poradenství. Islámská zdravotní organizace byla založena v roce 1984 a z původně poloprofesionální polní nemocnice se vyvinula v profesionální hnutí, které provozuje 5 nemocnic, desítky menších klinik a zaměstnává přes dva tisíce osob.[24]
Jako další můžeme zmínit i organizaci al-Šahíd,[25] která se orientuje na poskytování pomoci rodinám padlých bojovníků Hizbulláhu a také Palestinců, bojujících proti Izraeli. Mají také fond pro raněné a invalidní vojáky al-Džarha,[26] který organizuje rozvojové programy s cílem poskytnout jim možnost zajistit si živobytí. Zajišťuje jim také určitou formu důchodů a příspěvků na základní potřeby.
Hizbulláh tyto aktivity hojně využívá ve svých volebních programech a evidentně se mu to vyplácí. Na druhou stranu je to velmi výhodné i pro ší´itské obyvatelstvo, které by jinak mělo těžko přístup k těmto sociálním službám a pomoci. Jejich služby jsou navíc velmi kvalitní, protože se v nich angažují lékaři, inženýři a učitelé podporující hnutí. Navíc jsou také mnohem levnější, než jejich státní nebo soukromé protějšky.
Média
Hnutí Hizbulláh provozuje vlastní síť informačních prostředků. Ve svých počátcích se Hizbulláh spoléhal zejména na tištěné materiály (noviny al-Ahd, později al-Intiqád) a rádio (an-Núr), pak se přidala televizní stanice al-Manár, která se postupně rozšířila o satelitní vysílání, a různé internetové stránky (www.hezbollah.org). V této sféře je hnutí velmi podnikavé a moderní, jeho úsilí v této oblasti ale omezuje zejména politika USA a dalších západních států. V posledních třech letech došlo k omezení dosahu těchto médií mimo arabský svět. Televizní stanice al-Manár, byla ve všech oblastech mimo Blízký východ zakázána a internetové stránky musely být většinou přesunuty pod správu arabských a íránských společností nebo byly zrušeny. To se týká nejen odkazů přímo na Hizbulláh, ale i na další jeho složky, navazující organizace i média.
Hizbulláh a nacionalismus
Postoj hnutí Hizbulláh k otázce nacionalismu je poněkud rozporuplný. Obrázek Hizbulláhu jako nacionalistické strany kazí jeho napojení hned na dva cizí státy – Sýrii a Írán. Jeho svazek se Sýrií se v posledních letech oslabil nebo je alespoň momentálně v pozadí. Finanční závislost na Íránu je ale natolik zásadní, že by zřejmě katastrofálně poškodila celé hnutí.
Pokud budeme hledat pozitivní faktory, musíme odlišit nacionalismus, založený především na náboženské základně, což je v Libanonu silný motiv, a nacionalismus celolibanonský. Nacionalistická tendence v rámci ší´itské komunity je zcela evidentní. Hnutí od počátku vyvíjelo politickou aktivitu v této sféře. Nejprve to byla snaha vybudovat islámský stát a později politická reprezentace ší´itů v rámci stávajícího politického systému. Usiluje také o sociální a kulturní rozvoj komunity, posilovalo vědomí sounáležitosti a také se vymezovalo vůči ostatním komunitám.
Nacionalismus v rámci celého Libanonu se rozvinul až v 90. letech, kdy byl Hizbulláh nucen reagovat na novou politickou situaci po ukončení občanské války. Zde se projevuje zejména dialogem mezi jednotlivými konfesemi a vymezením Libanon versus Izrael, kde Izrael je chápán jako společný nepřítel všech Libanonců bez ohledu na vyznání.
Terorismus a odboj
Tento rozpor mezi teroristickým hnutím a odbojovou skupinou je zcela zásadní při vnímání hnutí Hizbulláh ve světě. Celý islámský svět se kloní ke druhé variantě, protože stát Izrael vnímají jako cizorodý prvek ve svém středu. Okupace jižního Libanonu je navíc jasný fakt, který nelze popřít ani jeho ideologickým ospravedlněním. I když útoky OOP na izraelské území, které byly hlavním důvodem k této akci, dávno ustaly, Izrael se z Libanonu přesto nestáhl. Ekonomické ochromení země a zpustošení jeho jižní části je také faktem, stejně jako stovky civilních obětí, které zemřely v důsledku izraelských akcí. Není tedy divu, že Hizbulláh, který má velkou zásluhu na jejich ukončení, je mezi muslimy považován spíše za odbojové hnutí a osvoboditele země.
Pohled západního světa je determinován současným trendem boje proti terorismu, který razí USA. Spojené státy, jako hlavní hybatel mezinárodní politiky a bezpečnosti, pohlížejí na Hizbulláh jako na teroristickou organizaci a tento pohled přenesly i do ostatních západních zemí. Z toho bohužel plyne neschopnost komunikace, která vzniká právě z tohoto rozdílného chápání. Možným řešením tohoto problému je oddělení Hizbulláhu jako politické organizace a Hizbulláhu jako ozbrojeného a teroristického hnutí, jako to učinila například Velká Británie[27] nebo Austrálie.[28]
I když je Hizbulláh i v rámci Libanonu velmi kontroverzním tématem, jsou libanonští politici velmi citliví na otázky vnějšího zásahu proti hnutí. Přestože sami volají po odzbrojení Hizbulláhu, nechtějí připustit, aby do tohoto procesu zasahovalo zahraničí. Stejně tak během války nefungoval mezinárodní i izraelský nátlak na libanonskou vládu, která měla proti hnutí zasáhnout. Obecně se ale na adresu Hizbulláhu ozývají spíše námitky. Jako jediný si směl po skončení občanské války ponechat své zbraně a aktivní ozbrojené milice, z důvodu boje proti Izraeli. Odzbrojení Hizbulláhu je také jednou z aktuálních otázek současného Libanonu. Jeho zjevná podpora prosyrského režimu a podpora Sýrie i po jejím stažení ze země je též často kritizována. V současné době, kdy se Libanon zbavuje syrské nadvlády, bude zajímavé sledovat, jak se Hizbulláh vyrovná se ztrátou svého nejsilnějšího ochránce. Dá se ale předpokládat, že pragmaticky smýšlející politici znovu obrátí svou orientaci a strana přežije i tento otřes, tak jako přežila všechny předchozí nezdary a krize.
Seznam literatury a použitých pramenů
BLANFORD, NICHOLAS. Hezbollah: Friend or Foe? Middle East. 2001, Iss. 317. Str. 20, 3 s.http://proquest.umi.com/pqdweb?did=88495007&sid=2&Fmt=4&clientId=45083&RQT=309&VName=PQD
JABER, HALA. Hezbollah: Born With a Vengeance. New York: Columbia University Press, 1997. 240 s. ISBN 0-231-10834-6.
KLEIN, AARON. Most Hezbollah sites hosted in U.S. 2005, 6. únor. www.intelligence.org.il/eng/ var/a_k.htm
KROPÁČEK, LUBOŠ. Islámský fundamentalismus. 1. vydání, Praha: Vyšehrad, 264 s. ISBN 80-7021-168-7
NORTON, AUGUSTUS RICHARD. Hizballah: From radicalism to pragmatism? Middle East Policy. 1998, Vol. 5, Iss. 4. Str. 147, 12 s. http://proquest.umi.com/pqdweb?RQT=309&VInst=PROD&VName=PQD&VType=PQD&Fmt=3&did=000000026398278&clientId=45083
PALMER HARIK, JUDITH. Hezbollah. the Changing Face of Terrorism. London: I. B. Tauris, 2004. 241 str. ISBN1860648932.
ZISSER, EYAL. Hizballah in Lebanon: At the Crossroads. MERIA. 1997, Vol. 1, No. 3. http://meria.idc.ac.il/journal/1997/issue3/jv1n3a1.html
ZISSER, EYAL. Hizballah: New Course or Continued Warfare. Middle East Report of International Affairs. 2000., Vol. 4 No.3. http://meria.idc.ac.il/journal/2000/ issue3/jv4n3a3.html
ZISSER, EYAL. The Return of Hizbullah. Middle East Quarterly. 2002, Fall. www.meforum.org/article/499
Internetové odkazy
http://almashriq.hiof.no/lebanon/300/320/324/324.2/hizballah/emdad/index.htm
htttp://www.en.wikipedia.org/wiki/Lebanese_government_of_July_2005
http://www.intelligence.org.il/eng/bu/hizbullah/hezbollah.htm
http://www.nationalsecurity.gov.au/agd/www/nationalsecurity.nsf/AllDocs/7986D1536C0FFD5FCA256FCD001BE859?OpenDocument
http://en.wikipedia.org/wiki/Elections_in_Lebanon
http://en.wikipedia.org/wiki/Muhammad_Fneish
http://en.wikipedia.org/wiki/Trad_Hamadeh
http://almashriq.hiof.no/lebanon/300/320/324/324.2/hizballah/emdad/index.htm
http://ipsnews.net/news.asp?idnews=34687
http://almashriq.hiof.no/lebanon/300/320/324/324.2/hizballah/jihad-el-binna/
http://ipsnews.net/news.asp?idnews=34687[1]
http://en.wikipedia.org/wiki/Hezbollah
http://www.journalismfellowships.org/stories/lebanon/lebanon_hospital.htm
http://www.intelligence.org.il/eng/bu/hizbullah/hezbollah.htm
http://almashriq.hiof.no/lebanon/300/320/324/324.2/hizballah/jarha/index.html
http://www.nationalsecurity.gov.au/agd/www/nationalsecurity.nsf/AllDocs/7986D1536C0FFD5FCA256FCD001BE859?OpenDocument
http://en.wikipedia.org/wiki/Taif_agreement
http://en.wikipedia.org/wiki/Hizbullah
http://yalibnan.com/site/archives/2005/07/_lineup_of_leba.php
[1] KROPÁČEK, L.: Islámský fundamentalismus. str. 160
[2] Dnes tvoří ší´ité njevětší komunitu v Libanonu.
[3] Akronym pro Afwádž al-muqáwama al-lubnáníja (čes. Oddíly libanonského odporu) a zároveň lze toto slovo přeložit jako Naděje
[4] I on, stejně jako Músá as-Sadr patří mezi ší´itské duchovní vzešlé z Nadžafu
[5] Multikonfesionální výbor, iniciovaný libanonským presidentem Sarkisem, který měl roku 1982 vyjednat uklidnění situace a rozhodnout o způsobu nahrazení OOP v Bejrútu libanonskou armádou.
[6] Tento vrcholný orgán si Hizbulláh ponechal dodnes.
[7] bývalý členové Amalu, Islámský Amal, Libanonská da´wa, Asociace muslimských ´ulamá v Libanonu, Libanonská asociace muslimských studentů, Výbory islámské akce, Hnutí islámské výzvy v Libanonu a jednotliví duchovní (http://js.amo.cz)
[8] Tuto funkci zatím zastávali: Šajch Subhí at-Tufajlí (do r. 1991), Sajjid Abbás al‑Músawí (v letech 1991-92) a Sajjid Hasan Nasralláh (od r. 1992).
[9] ZISSER, E.: Hizballah in Lebanon: At the Crossroads, str. 4
[10] BLANFORD, NICHOLAS. Hizbullah: Friend Or Foe?, str. 1
[11] Po jednotlivých útocích se k zodpovědnosti přihlásila jiná organizace, většinou Islámský džihád.
[12] http://en.wikipedia.org/wiki/Hizbullah
[13] JABER, H.: Hezbollah: Born With a Vengeance, str. 193
[14] ZISSER, E.: Hizballah in Lebanon: At the Crossroads, str. 6
[15] NORTON, A. R.: Hizbullah: From Radicalism to Pragmatism? Middle East Policy, 1998, str. 1
[16] http://en.wikipedia.org/wiki/Elections_in_Lebanon
[17] http://en.wikipedia.org/wiki/Muhammad_Fneish
[18] http://en.wikipedia.org/wiki/Trad_Hamadeh
[19] http://almashriq.hiof.no/lebanon/300/320/324/324.2/hizballah/emdad/index.html
[20] http://ipsnews.net/news.asp?idnews=34687
[21] http://almashriq.hiof.no/lebanon/300/320/324/324.2/hizballah/jihad-el-binna/
[22] http://ipsnews.net/news.asp?idnews=34687
[23] http://en.wikipedia.org/wiki/Hezbollah
[24] http://www.journalismfellowships.org/stories/lebanon/lebanon_hospital.htm
[25] http://www.intelligence.org.il/eng/bu/hizbullah/hezbollah.htm
[26] http://almashriq.hiof.no/lebanon/300/320/324/324.2/hizballah/jarha/index.html
[27] BLANFORD, NICHOLAS: Hizbullah: Friend Or Foe?, str. 2
[28]http://www.nationalsecurity.gov.au/agd/www/nationalsecurity.nsf/AllDocs/7986D1536C0FFD5FCA256FCD001BE859?OpenDocument