Historický vývoj

Libanon byl více než čtyři sta let součástí osmanské říše, v jejímž rámci požíval určitého typu „nezávislosti“, ale nebyl nezávislý státem. Poté, co přišel konec první světové války a zhroucení osmanské říše, se otevřely dveře pro naplnění libanonských národních požadavků, které se zde objevovaly již dlouho předtím. Francie, která okupovala Bejrút a pobřežní oblasti, získala mandát nad územím dnešního Libanonu a Sýrie. 1. září 1920 vyhlásil francouzský vysoký komisař stát Libanon (tzv. Velký Libanon), který zahrnoval kromě původního území - pohoří Libanon, také oblast Tripoli, Bejrútu, Sidonu a údolí Biká. Velký Libanon byl součástí francouzského mandátu nad Sýrií. 

   Vytvoření Velkého Libanonu jistě uspokojilo požadavky křesťanských (převážně maronitů) libanonských nacionalistů, ale zároveň s sebou přineslo řadu problémů. Přestože maronité byli stále největší minoritou, v pobřežních oblastech většinu tvořili sunnité, stejně jako převažovali, společně se šíity v údolí Biká a dalších připojených oblastech. Sunnité tedy zaujali místo druhé největší minority a ší´ité třetí místo. Změnil se poměr nekřesťanských entit z původní 1/5 (Libanon za osmanské říše) na více než polovinu z počtu obyvatel.

  Sunnité vyjadřovali sympatie s panarabismem či arabským nacionalismem a jejich vůdcové se dožadovali spojení se Sýrií. Ší´ité v této době ještě své požadavky neformulovali, protože chyběla šíitská politická základna. Přesto stejně jako drúzové či aláwité byli důležitým faktorem ve vývoji státu Libanon.

   23. května 1926 byla s vydáním ústavy vyhlášena Libanonská republika, která byla odtržena od Sýrie, nicméně stále zůstávala pod francouzským mandátem. Právě tato ústava zohledňovala náboženskou paritu. Na základě sčítání lidu z roku 1932 bylo dohodnuto proporcionální zastoupení – maronitským křesťanům jako největší komunit připadle post prezidenta, sunnitům úřad premiéra a předseda parlamentu měl být ší´ta.

   Krátce předtím, než Libanon získal nezávislost 8. listopadu 1943 byla vypracována nepsaná dohoda mezi křesťanskými a muslimskými vůdci, tzv. Národní pakt. Součástí byla důležitá ujednání ohledně dalšího směřování zájmů Libanonu.[1]

   Po období rozvoje, se Libanon dostal v druhé polovině 50.let do politické krize, která vyvrcholila příchodem amerických vojenských jednotek, o které požádal libanonský prezident Šamún na základě Eisenhowerovy doktríny. Krize byla výsledkem politického  a náboženského napětí v zemi. Během Suezské krize v roce 1956 odmítl prezident přerušit diplomatické styky s Velkou Británií a Francií, čímž ztratil důvěru v očích muslimské komunity, která naopak sympatizovala s Násirem. Poté, co došlo k vytvoření Spojené arabské republiky, vyslovili představitelé sunnitské komunity požadavek, přidat se k Sýrii. To vyvolalo u prezidenta obavy a požádal USA o asistenci při řešení krize. Záměrem amerických jednotek bylo upevnit prozápadní vládu prezidenta Šamúna a paralyzovat opozici. 25. října téhož roku američtí vojáci odešli.

   V roce 1975 pak v Libanonu vypukla občanská válka, která měla významný vliv    na další vývoj Libanonu. Příčin, které vedly k občanské válce, je velké množství, ale zjednodušeně řečeno, libanonská občanská válka byla vyvolána krizí konfesionálního politického systému. Došlo ke změně v demograficko-sociálním vývoji země (dochází k růstu počtu muslimského obyvatelstva, příliv palestinských uprchlíku, především po šestidenní válce), ale tyto změny nebyly reflektovány v politickém životě. Další příčinou byly bezpochyby i rozsáhlé operace ze strany palestinských radikálních skupin proti Izraeli.

Roznětkou se stala vražda čtyř falangistů příslušníkem OOP. Jako odplata byl později napaden autobus s Palestinci a dvacet sedm jich bylo zabito. První fáze konfliktu byla ve znamení střetu Libanonské fronty (pravicové, převážně křesťanské hnutí – zahrnovalo Falangu, přívržence Frandžíji a Šamúna) a Libanonského národního hnutí (levicové hnutí zahrnující přívržence Džumblatta, levicové strany, sunnitské organizace stranu Amal a některé palestinské organizace). LNH poté mělo spojenectví s OOP. Tato fáze byla ukončena vojenskou intervencí Sýrie, která na žádost libanonského prezidenta vyslala do země vojáky, aby zasáhli proti LNH, především pak proti OOP. V listopadu 1976 se konala mírová konference v Rijálu a formálně ukončila válku.

Druhá fáze začala operací Izraele nazvanou Litani. Během let 1977-78 podnikala OOP útoky na Izrael z Libanonu. To zvýšilo napětí mezi oběma zeměmi. Když v březnu 1978 zajalo několik členů Fatahu v Izraeli autobus plný cestujících, které potom zavraždili, zahájil Izrael operaci a obsadil jižní Libanon. Rezoluce č. 425 RB OSN vyzvala Izrael ke stažení vojska vytvořila jednotky UNIIFIL. Izraelská armáda se ještě téhož roku stáhla, nicméně i potom kontrolovala území skrze Jiholibanonskou armádu.

Třetí fáze začala izraelskou vojenskou intervencí (operace „Mír pro Galileu“) pro níž byl záminkou pokus o atentát na izraelského vyslance v Londýně Organizací Abú Nidala.[2] Jejím cílem bylo vyhnat OOP z území Libanonu, což se Izraeli skutečně povedlo. OOP z Libanonu odešlo. Válka byla oficiálně ukončena 1. září 1982. Izrael však najednou musel čelit novému protivníkovi – ší´itskému hnutí Hizbulláh, které vzniklo v průběhu roku 1982. Hlavně toto hnutí mělo na svědomí násilí, které v Libanonu pokračovalo i během 80.let. 22. listopadu 1989 byla podepsána tzv. Táifská dohoda, která znamenala „začátek konce občanské války v Libanonu“.

Přestože nese válka, která v Libanonu probíhala od roku 1975 do roku 1990, přívlastek občanská, byla spíše dalším pokračováním izraelsko-arabského konfliktu. Palestinské organizace, Izrael i Sýrie využívaly různých libanonských skupin k prosazovaní svých zájmů. Ničivá šestnáctiletá občanská válka živila vědomí příslušnosti k jednotlivým komunitám a fundamentalistické tendence na všech stranách. Směšování náboženství s politikou se stalo téměř samozřejmostí.[3]

Národní pakt a Tá´ifská dohoda

Národní pakt byl zcela zásadním faktorem, který umožnil efektivní fungování             tak roztříštěného státu, jako je Libanon. Vznikl v době, kdy se země osamostatňovala od francouzského patronátu, v roce 1943. Národní pakt je dohodou mezi křesťanskými a muslimskými (tehdy sunnitskými) politiky, ve které je obsaženo několik zásadních otázek.

Zcela klíčové pro vznik Libanonu bylo rozhodnutí muslimské strany, že nebude trvat na sjednocení země s muslimskými sousedy, to znamená se Sýrií. Křesťané se naopak zavázali nespolupracovat a nepodléhat v otázkách politiky západním mocnostem, zejména Francii. Až na základě tohoto bodu mohla pokračovat další jednání a mohl vzniknout samostatný a nezávislý Libanon.

Dalším bodem tehdejší agendy bylo rozdělení nejvýznamnějších politických postů a také politické moci obecně mezi jednotlivé náboženské skupiny. Na základě sčítání lidu z roku 1932, kdy byli ještě největší komunitou křesťané, získala tato náboženská skupina „lepší“ pozici. Křesťané získali post prezidenta, který měl největší pravomoci, zatímco sunnité obdrželi pro svého zástupce funkci ministerského předsedy. Na tehdy marginální ší´ity, kteří v této době byli jen minimálně politicky aktivní, „zbyl“ post předsedy Národního shromáždění. Další méně podstatné funkce byly přiřčeny dalším důležitým náboženským komunitám. Rozdělení křesel v parlamentu pak bylo stanoveno v poměru 6:5 ve prospěch křesťanských skupin.

Tento systém se z počátku zdál ideální a umožnil fungování politického života ve státě, který by jinak ani nevznikl. Postupem času se ale z několika důvodů začal hroutit. Jmenovala bych změnu v poměru jednotlivých skupin obyvatelstva – křesťané přestali být většinovou populací a ší´itská komunita naopak výrazně překročila svůj tehdejší podíl. Muslimové již nechtěli přenechat většinu moci křesťanům, ať už proto, že na ni již neměli praktický nárok nebo proto, že stát nespravovali podle představ muslimů. Dalším faktorem bylo i překračování pravomocí ze strany presidenta, což vyústilo v první občanskou válku v roce 1958. Situace se ještě více zhoršila v roce 1975, kdy se veškerá politická moc v zemi rozpadla a na dalších téměř patnáct let se Libanon rozpadl na desítky malých oblastí ovládaných jednotlivými předáky náboženských skupin a klanů.

Otázka politické reprezentace Libanonu byla znovu otevřena v roce 1989, kdy byla uzavřena Tá´ifská dohoda, která oficiálně ukončila druhou občanskou válku. V ní byly podmínky změněny tak, aby více odpovídaly soudobé situaci a aby křesťané přestali být zvýhodněni. Poměr křesel v parlamentu byl z tohoto důvodu rozdělen na dvě rovnocenné části pro muslimské a křesťanské zástupce a pravomoci křesťanského presidenta byly omezeny tak, aby již neměl tak silnou pozici oproti sunnitskému ministerskému předsedovi.

Politická aktivita v Libanonu by se dala rozdělit na dvě úrovně – vnitrostátní, která je z velké části orientována na zájmy jednotlivých náboženských komunit a zahraniční, která by se dala považovat za národní, ale i v ní se velkou měrou projevují vlivy vnitřní roztříštěnosti.

Vnitřní politika

V Libanonu existuje necelých dvacet náboženských skupin (přibližně 12 křesťanských skupin, 3 muslimské, několik smíšeného původu a židé), v minulosti se k nim pak mohli počítat ještě palestinští uprchlíci, kteří také výrazně zasahovali do dění v Libanonu. Ti sice nezískali libanonské občanství, ale žili v zemi dlouhodobě a ve velkém počtu. Organizace politických stran, jejich program a zájmy jsou v Libanonu silně ovlivněny náboženstvím a většina politických stran odpovídá jednotlivým náboženským skupinám. Pro potřeby voleb se ale sdružují do koalic, které jsou pak složeny z několika stran z různých náboženských skupin. Tyto koalice jsou pak sestaveny na základě požadavků zahraniční politiky a celostátní problematiky.  Jako příklad slouží tři koalice z posledních voleb v roce 2005. Koalice Rafíka Harírího v sobě sdružila několik maronitských, sunnitskou a drúzskou stranu. Tato koalice byla zaměřena protisyrsky. Blok odporu a pokroku se skládal ze dvou ší´itských a jedné multikonfesní strany, orientované na Sýrii. Tento blok pak představoval prosyrskou politiku. Posledním sdružením byla Aounova koalice, složená z několika spíše marginálních stran.

Křesťané

Největší křesťanská skupina – maronité – tvořila významnou část libanonského obyvatelstva. Byli podporováni a chráněni západními státy, především Francií, která Libanon vyčlenila z tzv. Velké Sýrie právě proto, aby je oddělit od muslimského obyvatelstva. V tomto bodě ale učinila Francie zcela zásadní chybu, protože neoddělila pouze oblasti s křesťanským obyvatelstvem, ale i s velkou částí muslimů. V první polovině 20. století ale přesto křesťané tvořili většinu. Díky tomu získali vedoucí postavení ve státě, což bylo později příčinou vypuknutí dvou občanských válek. V současnosti jsou spolu se sunnitskými a ší´itskými muslimy stále jednou z největších a nejvlivnějších komunit. Jejich politická orientace je silně proměnlivá, v době silného vlivu Sýrie v zemi ho většinou podporovali, za občanské války se dokonce objevily více čí méně úspěšné pokusy spolupracovat i s Izraelem. Výjimečné nebyly ani vzájemné spory a ozbrojené akce jednotlivých maronitských frakcí mezi sebou. V současnosti jsou v rámci křesťanské komunity spíše protisyrsky orientované strany.

Protisyrskou stranu v křesťanských kruzích představuje strana Libanonské síly (Lebanese Forces), která byla za syrské nadvlády perzekuována. Voleb se zúčastnila v rámci Harírího bloku. Další stranou s podobnými zájmy je Sdružení Qurnet Šihwán, které se ale nedá považovat za politickou stranu v pravém slova smyslu, jedná se spíše o volné sdružení jednotlivých kandidátů a marginálních stran. Jejich program obsahuje dále také myšlenku národního státu, který by nebyl založen na sektářství. I přesto je ale jejich voličská  i členská základna silně maronitská. Nejvýznamnější stranou v rámci tohoto sdružení je Katá´ib, původně maronitská milice pod vedením rodiny Džumajjil. Poslední významnou křesťanskou stranou je Svobodné patriotické hnutí (Free patriotic movement), které je zaměřeno na všeobecné otázky vnitřních reforem a vybudování jednotné libanonské armády. V posledních volbách tvořili střed mezi pro a protisyrskými koalicemi, ale spíše se přikláněli k prosyrské.

Sunnité

Sunnité byli i v minulosti důležitou složkou libanonské populace a jejich výhoda spolu s maronity spočívala v jejich ekonomické nadřazenosti, která se projevovala zejména ve srovnání s chudou ší´itskou populací. Získali druhý nejvýznamnější post v zemi – funkci ministerského předsedy. Po tá´ifské dohodě se zlepšilo i jejich zastoupení v parlamentu. Během občanské války často podporovali zájmy Palestinců – většinou sunnitských. Vyhranění jsou jak proti křesťanům – díky jejich dřívější podpoře arabské myšlenky, tak proti ší´itům, kteří jim konkurují v rámci muslimské komunity.

Sunnitské strany jsou většinou protisyrsky orientované, zejména v porovnání se ší´itskými. Nejsilnější je strana rodiny Harírí, Proud budoucnosti (Current for the Future), jejímž významným členem byl zavražděný bývalý premiér Rafík Harírí. Jeho hnutí bylo nejsilnějším činitelem v protisyrském hnutí a jeho smrt vyvolala tzv. Cedrovou revoluci, která vyvolala stahování syrských vojsk z Libanonu. Někteří sunnité podporují i Svobodné patriotické hnutí, většinou maronitské.

Ší´ité

Tradičně politicky nejvíce opomíjená skupina. Až do sedmdesátých let neměli vlastní politickou reprezentaci, která by hájila jejich zájmy. Ší´itské obyvatelstvo patřilo mezi nejchudší složky libanonské populace. V sedmdesátých letech se objevily první masové organizace pod vedením Músy as-Sadra, které po jeho zmizení v roce 1978 daly vzniknout dvěma hlavním politickým stranám Hizbulláhu a Amalu. Tyto skupiny byly během druhé občanské války především ozbrojenými složkami, což platí zejména o Hizbulláhu, který po celou dobu války aktivně bojoval proti Izraeli a jeho okupaci jižního Libanonu.

Postoj k politice se v této komunitě změnil ze dvou hlavních důvodů. Tato náboženská skupina se během let stala nejpočetnější skupinou v zemi, ale rozložení sil tuto skutečnost neodráželo, protože sunnité a maronité se svého podílu na moci nechtěli vzdát. Druhým důvodem je skutečnost, že sektářské rozdělení vnitřní politiky způsobilo další prohloubení rozdílů mezi sunnitskou a křesťanskou komunitou, která měla své zastoupení a ší´ity, o jejichž potřeby se nikdo nestaral. Za občanské války se v jejich zájmech angažovaly nejvíce dvě hnutí, které dnes fungují jako regulérní politické strany. Strana Amal byla původně ozbrojenou složkou organizace imáma Sadra a z počátku na sebe vázala veškerou poitickou aktivitu ší´itů. Poté, co se její vůdce Nabíh Berrí zdiskreditoval spoluprací s maronity, část členů hnutí i jeho sympatizantů vytvořila Hizbulláh, který se rychle stal silným soupeřem Amalu a v současné době má nad ním navrch. Obě ší´itské politické strany jsou silně orientované na Sýrii, která je také podporuje a žádná z nich se nepřipojila k požadavku odchodu syrských vojsk z Libanonu.

Drúzové

Poslední náboženskou skupinou, která má svou politickou stranu jsou Drúzové. Tato sekta je okrajovou odnoží ší´itského islámu, kterou někteří považují dokonce za samostatné náboženství, které s islámem nemá nic společného. Počet drúzů v Libanonu je oproti předchozím skupinám velmi malý. Pokroková socialistická strana se prohlašuje za neutrální, je ale spojena s náboženstvím. V jejím čele již od počátku stojí členové rodiny Džumblatt. Tato strana hájí zájmy Drúzů a je ochotna dosáhnout úspěchu po boku kohokoliv, kdo je schopen jim tyto zájmy zajistit. Za druhé občanské války byla strana prosyrská a podporovala přítomnost Sýrie v Libanonu. Po jejím skončení se opatrně začali obracet nejprve k požadavku „speciálních“ vztahů se Sýrii i po jejím odchodu až se nakonec dostali až k radikálnějšímu postoji. Připojili se k tzv. Cedrové revoluci a v současnosti jsou negativně naladěni i vůči prosyrskému Hizbulláhu, který byl dříve jejich spojencem.

Cedrová revoluce

 Cedrová revoluce, která vypukla v únoru roku 2005 byla jedním z mála projevů libanonské národní identity v průběhu historie. Byla reakcí na atentát, při kterém zahynul dřívější libanonský premiér Rafík Harírí.

  Atentát se odehrál zrovna v době, kdy byl Libanon zaměstnán přípravami na volby, které se měly konat v květnu 2005. Ze zosnování atentátu byla ihned obviněna Sýrie, neboť Harírí stále více kritizoval syrskou přítomnost v Libanonu. Politikaření před volbami bylo ze dne na den vyměněno za sjednocený odpor jak proti syrské přítomnosti, tak proti poddajné libanonské vládě. Harírího pohřeb se změnil v masový protest libanonského národa – vyzvánění kostelních zvonů se mísilo s voláním muezzinů z minaretů.[4] Představitelé libanonské opozice – křesťané a drúzové, doplněni nově o sunnitské muslimy, obnovili, nyní ovšem s větší razancí, svůj požadavek na úplné stažení syrských jednotek z území. Dva týdny po atentátu na Harírího vláda premiéra Omar al-Karámího rezignovala v souvislosti s masovými pouličními protesty, které volaly po odchodu prosyrsky dosazené vlády v Bejrútu. Karámího pokus o ustanovení nové vlády koncem května 2005 neuspěl.

V odpověď na únorovou demonstraci zorganizoval  začátkem března Hizbulláh velkou demonstraci na podporu Sýrie, kde byly Izrael a USA obviněny z vměšování se do libanonských vnitřních záležitostí.

Začátkem března 2005 oznámil syrský prezident Bašár al-Asad  částečné stažení vojsk do údolí Biká, zatímco libanonská opozice trvala na úplném stažení. Začátkem dubna nakonec došlo k odchodu všech jednotek syrské armády, a to především díky silnému mezinárodnímu tlaku. Mezitím 14. března vyvrcholil v Bejrútu politický protest Libanonců a „došlo“ k národnímu sebevyjádření. Protestu bylo přítomno až jeden milion účastníků,[5] kteří požadovali vyšetření  vraždy Harírího a ukončení syrské přítomnosti v zemi. 

 Zdálo se, že zasahování Sýrie do politiky Libanonu stejně jako třicetiletá okupace jsou minulostí. Národní volby se konaly bez syrského zásahu a zdálo se, že nově vytvořená vláda Fouada Siniory je začátkem zásadních politických změn. V zemi ovšem začalo docházet k vlnám násilí (útoky proti křesťanským objektům, bombové útoky, vraždy významných osobností protisyrsky zaměřených…). Sýrie, která nemohla Libanon ovládat přímo a viditelně, tak podněcovala v Libanonu k násilnostem, aby ukázala, že Libanon nemůže existovat a normálně fungovat bez přítomnosti syrské armády.

Nově vytvořené libanonské vládě se ovšem nepodařilo získat kontrolu nad zemí – Bejrútem otřásali násilnosti a na jihu i nadále operoval Hizbulláh. Cedrová revoluce tak byla chycena do pasti a libanonské politické scéně začaly dominovat síly, které ji ovládaly před revolucí. Prezident Lahoud a Hizbulláh se staly entitami, které symbolizují přetrvávající vliv Damašku v Libanonu.

Válka v roce 2006

Konflikt, který se odehrál letos v létě a trval od 12. července do 14. srpna. Na jeho počátku stálo usmrcení tří a únos dvou izraelských vojáků a raketové odstřelování severního Izraele Hizbulláhem. Hnutí obnovení útoků odůvodnilo solidaritou s Palestinci a s jejich požadavky souvisejícími s vojenskou operací v Gaze – hlavně s propuštěním řady vezněných Palestinců v izraelských věznicích. Následně Izrael zahájil operaci „Spravedlivá odplata“, která začala masivním leteckým útokem proti Libanonu.

Zatímco izraelské letectvo útočilo na strategické cíle v Libanonu, Hizbulláh dál odstřeloval Izrael raketami. Přestože Izrael nevyhlásil válku Libanonu, byli to především Libanonci a stát Libanon, kdo byl válkou nejvíce postižen.  To dalo rozhodnout i o tom,     kdo se stane vítězem a kdo poraženým.

Vítězně z války vyšel Hizbulláh a jeho vůdce Hassan Nasralláh, jehož popularita u arabské populace, s nadsázkou řečeno  se mohla poměřovat s popularitou Násira po suezské krizi. Hizbulláh vyhrál válku jak vojensky tak politicky.  Společně s ním se staly vítězi Sýrie   a Írán.

Poraženými se vedla Izraele stal také Libanon, jehož infrastruktura byla poničena, mnoho Libanonců bylo zabito nebo zraněno, libanonská společnost byla rozvrácena stejně jako národní integrita, jejíž pozůstatky z cedrové revoluce byly nenávratně rozprášeny.

11. srpna byla vydána rezoluce OSN č. 1071 vyzívající k zastavení palby. Ta byla zastavena o tři dny později.

Seznam použité literatury

·         ELLIS, KAIL C.. Lebanon. The struggle of a small country in a regional context. Arab Studies Quarterly. 1999, vol. 21, no. 1, pp. 5-25

·         HARRIS, WILLIAM. Faces of Lebanon. 1. vydání, Princeton: Marcus Wiener Publishers, 360 str. ISBN 1-55876-116-0

·         HUDSON, MICHAEL C.. Democracy and social mobilization in lebanese politics. Comparative Politics. 1969, vol. 1, no. 2, pp. 245-263

·         KROPÁČEK, LUBOŠ. Islámský fundamentalismus. 1. vydání, Praha: Vyšehrad, 264 s. ISBN 80-7021-168-7

·         MAKDISI, USSAMA. Reconstructing the Nation-State: The Modernity of Sectarianism in Lebanon. Middle East Report. July – September 1996, no. 200, pp. 23-26 + 30

·         MAKTABI, RANIA. The lebanese census of 1932 revisited. Who are the Lebanese?. British Journal of Middle Eastern Studies. 1999, vol. 26, no. 2, pp. 219-241

·         RONDOT, PIERRE. Lebanese institutions and arab nationalism. Journal of Contemporary History. 1968, vol. 3, no. 3, pp. 37-51

·         SAKR, ETIENNE. The politics and liberation of Lebanon. Middle East Review of International Affais. 2005, vol. 9, no. 4

·         SALEM, PAUL. Skirting democracy. Lebanon´s 1996 elections and beyond. Middle East Report. 1997, no. 203, pp. 26-29

·         SALIBI, KAMAL S.. The lebanese identity. Journal of Contemporary History. 1971, vol. 6, no. 1, pp. 76-81+83-86

·         SEAVER, BRENDA M.. The regional sources of power-sharing failure. The case of Lebanon. Political Science Quarterly. 2000. vol. 115, no. 2, pp. 247-271